Vysoce citliví lidé mají odolnost tříletého dítěte!

V minulém článku jsem vám nastínila, jak to bylo pro mě těžké poznat, že jsem vysoce citlivá.

Když už jsem se tedy opravdu „domákla“ a uvědomila si, že se mě to týká, celý můj doposud prožitý život najednou dostal úplně nový smysl a rozměr. Prožitky a zkušenosti se ve světle poznání zdály tak logické a jasné. Došlo mi, kolik zbytečného nedorozumění a nepochopení docházelo ve vztazích s mými nejbližšími.

Kéž bych to, co vím dnes, věděla dříve. Kéž by moji rodiče věděli již od mého narození, že jsem byla vysoce citlivá. Ba co víc! Kéž by oni sami tenkrát věděli, že jsou vysoce citliví, náš život mohl vypadat docela jinak.

Jenže kdyby byly ryby v p…., nebyly by v rybníce, že? Zkrátka žádné „kdyby“ a „kéž by“ neexistuje. I když nám to logická mysl nebere, věřím, že vše se děje tak, jak má. I když vládne chaos, vše je tak, jak má být. To je jedno z mých hesel. Nebýt nešťastných prožitků a z nich nových uvědomění, nemohli bychom jako lidé růst a vyvýjet se. Základem života je totiž prožitek neboli zkušenost. Zkušenosti jsou tu od toho, aby se mohly stát poznáním, abychom mohli vědět!

Jedině přes prožitek můžeme posléze řici: Já vím. Pocítili jsme to na vlastní kůži. A tak nezbývá než poděkovat za všechny těžké zkušenosti, které se s nevědomě žitou vysokou citlivostí pojí. Po zjištění, že jste vysoce citliví vy nebo někdo ve vaší blízkosti existuje mnoho věcí, které můžete udělat, změnit a zlepšit.

Elaine Aron a její úžasné poznatky o vysoké citlivosti

Žena, která změnila můj život je Elaine Aron, průkopnice vysoké citlivosti, která si ve své psychologické ordinaci všimla určitého rozdílu v lidské odolnosti vůči podnětům zvenku i zevnitř těla a také otevřenosti k hlubšímu významu všech zážitků, ať těch pozitivních, tak i negativních. Elaine Aron napsala mnoho knih o vysoké citlivosti, avšak nejznámější z nich je The highly sensitive person, která byla vydaná i v češtině pod názvem Vysoce citliví lidé. Doporučuji vám si jí pořídit a přečíst.

Abychom lépe pochopili, čím se vysoce citliví lidé liší od ostatních, můžeme si představit, že vysoce citliví lidé dokážou zachytit jemné podněty a vzruchy z okolí, kterých si ostatní ani nevšimnou. V mozku dochází k hlubšímu zpracování informací a na veškeré z nich vzniká určitá reakce. S vyšším stupněm uvědomování si jemných detailů jsou vysoce citliví lidé více intuitivní a většinu věcí „vědí“ a ani neví „jak“.

Takoví lidé jsou si více vědomi minulosti a budoucnosti. Dávají si snadno do souvislostí, proč se určité věci staly tak, jak se staly, a jak se nynější situace vyvine do budoucna. Toto je šestý smysl, o kterém se tak často hovoří.

Odolnost tříletého dítětě? To myslíte vážně?

Zastavme se na chvíli u odolnosti vůči podnětům. Toto je zásadní bod, který je třeba dobře pochopit. Vysoce citliví lidé zpracovávají v mozku větší množství informací, což je velice náročná a unavující činnost. Čím více podnětů mozek zpracovává, tím rychleji se člověk cítí unavený a „přetažený“. Tento termín se s vysokou citlivostí často pojí. V tu chvíli má takový člověk potřebu se stáhnout do ústraní, aby uklidnil svou rozbouřenou nervovou soustavu a dostal se zpět do své rovnováhy. Takové uklidnění však trvá i několik hodin.

Když jsem zde v Itálii pracovala jako lektorka a recepční v soukromé jazykové škole angličtiny, často jsem končívala v 9 hodin večer. V tu dobu jsem měla hlavu nafouknutou, jak létající balón a nemohla jsem se dočkat, až přijedu domu „do svého“, pustím si nějakou komedii a u ní si srovnám své rozbouřené myšlenky do pomyslných šuplíčků a v hlavě si prostě uklidím.

Byl to však zhruba dvouhodinový proces, při kterém jsem se ani nesnažila jít do postele spát, protože jsem věděla, že bych neusnula právě z té přemíry myšlenek a „rozjetých“ nervů. Znáte také ten pocit? Jsem si jistá, že ano! Italská spisovatelka Elena Bosco, která o své vysoké citlivosti napsala knihu říká, že vysoce citliví lidé mají odolnost tříletého dítěte.

Dost mě to tenkrát namíchlo a skoro jsem se až urazila! Já a odolnost tříletého dítěte??? Neznělo mi to příliš lichotivě, ale dalo mi to lepší představu o tom, jak dobře a pečlivě se o sebe musím starat, pokud si chci zachovat „zdravý rozum“.

Představte si, že vystavíme tříleté dítě tříhodinovému koncertu s hlasitou hudbou a mega blikajícími světelnými efekty a nutíme ho celou dobu tancovat a zpívat. V mé představě je toto děťátko dost vyděšené, uplakané a s nervama v koncích. Vídíte to podobně?

Uplně stejná zkušenost může dospělého vysoce citlivého člověka rozhodit na několik dní. Po koncertu by totiž hodiny nemohl usnout z přetížení nervové soustavy, v práci by byl druhý den unavený k smrti a neudělal by svou práci tak, jak by měl. Do toho by nervózně štěkal na své kolegy a rád by se i hádal, aby svůj stres uvolnil. Teprve po dospání všech svých ztracených hodin by se takový člověk dostal do své původní rovnováhy.

Výše odvyprávěné byla v minulosti pro mě úplně normální realita, kterou jsem velice trpěla, protože jsem si vyčítala, že nejsem jako ostatní a že nevydržím to, co oni. Myslela jsem si, že jsem nějaká rozbitá nebo porouchaná od narození. Jednalo se o neznalost existence vysoce citlivého charakterového rysu osobnosti.

Prvním krokem ke štěstí je přijetí vlastní odlišnosti, nalezení výhod v ní obsažených a přijetí těch méně lichotivých. Z těchto důvodů tíhnou vysoce citliví lidé k osobnímu rozvoji a také ke spiritualitě, ale o tom zase někdy příště.