Pro koho píšu tento blog?

Ahoj, chci vás přívítat na mém blogu.

Jsem ráda, že vás vítr zavál právě sem. Doufám, že zde najdete informace, které vám budou ku prospěchu, které vám pomohou více pochopit sami sebe a podpoří vás na vaší cestě životem. Tento blog píšu především pro vysoce citlivé lidi. Možná, že jste již o nich slyšeli. Možná dokonce přesně víte, kdo vysoce citliví lidé jsou. Nebo jste jimi dokonce vy sami, zrovna jako já.

O mé vlastní vysoké citlivosti jsem se dozvěděla ve 38 letech. Legrační na tom je, že když mi bylo 37 let, náhodou jsem narazila na jedno YouTube video, kde o vysoké citlivosti mluvili a dodnes si pamatuju, jak mi hlavou prolítla myšlenka: „Tak to já teda vysoce citlivá určitě nejsem, když jsem tak tvrdá.“ Opravdu jsem tu možnost, že bych byla vysoce citlivá zavrhla na další jeden rok, po kterém mi došlo, že se mě to téma týká a to poměrně výrazně! Jak je možné, že jsem to nepoznala hned?

Jsem hodně energická a rázná žena. Ten, kdo mě nezná, by na první pohled neřekl, že jsem vysoce citlivá. Když se totiž o někom řekne, že je citlivý, možná si většina z nás vybaví člověka tichého a hodného. Někoho, kdo se drží zpátky, kdo nevyjadřuje svůj názor a jen tak z koutku pozoruje dění světa. Na mě tento výklad nesedí. Vysoce citliví lidé mohou být však i extroverního typu. Jsou to lidé, kteří se rádi baví, kteří milují společnost a jsou v jejím centru.

Vysoce citliví lidé mohou být i lídři, kteří musí o všem rozhodovat sami.

Mohou být i dominantní povahy a vyjadřovat se jasným a rázným způsobem. A to je právě ta past. Primárně by nás nenapadlo, že se může jednat o vysoce citlivého člověka, je to tak? Jak je to možné, že takový člověk může být vysoce citlivý?

Tento jedinec jím kdysi dávno byl, jako malý chlapeček či holčička, jenomže když tyto dětičky často plakávaly, vztekaly se, neustále je něco vyrušovalo z klidu, bály se nebo něco nechtěly dělat, jejich okolí tyto projevy nevůle nechápalo, nepřijímalo je a mohly být za ně i trestány.

Víte, malé dítě udělá cokoliv, aby bylo především rodiči přijímáno, a tak v zájmu zachování této podmíněné lásky, svou přirozenost kousek po kousku potlačí a časem se od ní kompletně odpojí. Zapomene, kým bylo a projevy citlivosti u druhých začne samo odmítat a nepřijímat. Tímto způsobem se v rodové linii vysoká citlivost dědí (často v nepřijetí) z rodiče na dítě.

Proto jsem velice ráda, že téma vysoké citlivosti pomalu, ale jistě vyplouvá na povrch, mluví se o něm, vysoce citliví lidé se k němu začínají hlásit a konečně jim to dává možnost jejich životy proměnit k lepšímu.

Čím více budeme jako společnost o vysoké citlivosti vědět, tím máme větší šanci vychovávat další generace dětí v přijetí tohoto dědičného rysu. To je můj sen! Představuji si rodiče, kteří sami vyhledávají informace o vysoké citlivosti a s láskou podle nich vychovávají své děti.

Není nad informovanou společnost

Informovaní rodiče chápou, že projevy emocí nebo bolesti jejich potomků nejsou nějakými naschvály, ale že je opravdu tak silně prožívají. Následně je jim nabídnutá láskyplná a chápající náruč, kde cítí, že jsou v pořádku takoví, jací jsou. Toto se děje zatím jen okrajově, avšak, aby počet takových rodin mohl stoupat, je potřeba se nejdříve zaměřit na dospělou populaci.

Nejde jen o mladé lidi, kteří se chystají založit rodinu. Týká se to i generace babiček a dědečků, protože pokud budou mladí rodiče odvádět skvělou práci a prarodiče jim jejich úsilí budou o víkendech bojkotovat slovními výpady typu: „Nebud´taková padavka! Co furt brečíš! Přeci nejsi měkota!“, tak výsledek bude možná ještě horší.

Pro dítě není nic horšího, než když je protichůdně hodnoceno. Neví pak, kým je a může se u něj rozvinout nesebedůvěra a nízké sebevědomí. To jistě nechceme. Proto je důležité, aby se informace o vysoké citlivosti dostali ke všem lidem napříč společností. A nejde jen o to, aby lidé věděli o lidech vysoce citlivých, ale i naopak. Vysoce citliví lidé musí pochopit, že ne všichni prožívají to, co prožívají oni.

V ideálním případě vidím společnost, kde tyto dvě skupiny lidí navzájem spolupracují a doplňují se zrovna jako v písničce od Jana Wericha: „Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc!„

Jsi vysoce citlivý člověk ty? Nebo tvoje maminka? Babička? Bratr? Sestra? Nebo tvůj kamarád? Napiš mi o tom!